Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích

V roce 2006 vznikl v Praze z popudu profesora Jaroslava Krejčího Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích. Jaroslav Krejčí (1916-2014) působil na českých a britských akademických pracovištích. Zabýval se dějinami civilizací a propagoval celistvý přístup ke společensko-vědní problematice.

U zrodu Badatelského nadačního fondu stáli historik Josef Tomeš (předseda správní rady), anglistka Hana Kallus (členka správní rady), publicista Miroslav Krupička (člen správní rady) a Jiří Ryba z vydavatelství SLON, s nímž fond spolupracuje.

Cílem Badatelského fondu je podpora tzv. integrované společenské vědy (kombinace sociologie, ekonomie, historie, práva a politologie), které se Jaroslav Krejčí celý život věnoval. Děje se tak formou symposií, konferencí, udělování cen a stipendií, vydáváním publikací atd.



Rada Fondu
Josef Tomeš, Jiří Ryba, Jaroslav Krejčí, Miroslav Krupička, Hana Kallus



Profesor Jaroslav Krejčí



Profesor Jaroslav Krejčí

Jaroslav Krejčí se narodil 13. února 1916 v Polešovicích na Slovácku, kde byl jeho děd z otcovy strany řídícím učitelem. Po otci, právníku Dr. Jaroslavu Krejčím (1892–1956), měl moravské kořeny, po matce Zdence, rozené Dudové (1897–1976), pocházel z mlynářsko-podnikatelské rodiny, usedlé ve středočeských Zákolanech.

Dětství a rané mládí prožil v meziválečném Československu, z větší části v Praze, kde jeho otec pracoval jako vysoký úředník předsednictva vlády. Dospíval v kultivovaném, intelektuálně bohatém a společensky vytříbeném rodinném prostředí, v demokratických poměrech první republiky, charakterizovaných svobodnou konfrontací idejí, názorů i politických postojů. Přemýšlivý chlapec, projevující od dětství nezvyklý smysl pro zodpovědnost, intenzivně prožíval dobovou kulturní atmosféru i sociální a politické zápasy, jež spoluutvářely jeho ideový profil a osobnost.

Po maturitě na gymnáziu ve Slovenské ulici na pražských Královských Vinohradech vystudoval v letech 1935–39 práva na Karlově univerzitě v Praze; rigorózní zkoušku ovšem v důsledku uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 složil až v červenci 1945. Ve druhé polovině třicátých let se angažoval v řadách mládeže Československé sociálně demokratické strany dělnické, do níž vstoupil roku 1936. Již jako středoškolský student začal rozvíjet publicistickou činnost, po určitou dobu se podílel na redakci časopisu Mladá kultura a přispíval do různých periodik. Prožitek velké hospodářské krize třicátých let a jejích sociálních důsledků probudil u něho zájem o národohospodářskou problematiku, který pak nabyl výraznějších kontur v době jeho vysokoškolských studií.

V prosinci 1935 poznal na tanečním večírku o dva roky mladší studentku reformního reálného gymnázia Annu Černou a po několikaleté známosti se s ní 11. května 1940 oženil. Anna po maturitě absolvovala Státní pedagogickou akademii a v letech 1939–1940 (do sňatku) a znovu od roku 1943 působila jako učitelka. V poválečných letech vystudovala psychologii na pražské filosofické fakultě, dosáhla doktorátu filosofie a poté se věnovala speciální pedagogice. Svému choti byla celoživotní oporou.

První významnou životní zkouškou prošel Jaroslav Krejčí v čase německé okupace a druhé světové války. Zatímco on sám se zapojil do domácího protinacistického odboje, nejprve udržoval kontakty s Národním hnutím pracující mládeže a posléze navázal spolupráci s ilegálními odborovými strukturami, řízenými Evženem Erbanem, jeho otec, jenž se ve třicátých letech stal přední autoritou v oboru ústavního práva a roku 1938 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně, patřil k čelným představitelům české autonomní správy protektorátu Čechy a Morava a v letech 1942–45 byl předsedou protektorátní vlády.

V této ambivalentní osobní pozici procítil syn těžké postavení svého otce i české protektorátní reprezentace vůbec, jejich soustavné dilema mezi menším a větším zlem i odium, které na nich ulpělo. Z vlastní zkušenosti mohl doložit vzájemné prolínání rezistence a protektorátní legality: otcovým prostřednictvím získával pro odboj důvěrné informace a dokumenty, určené pouze nejvyšším činitelům okupační administrativy. Ačkoliv se kriticky stavěl ke konkrétním krokům protektorátní vlády i svého otce osobně, odmítal poválečnou kriminalizaci jejich činnosti v rámci retribuce, záměrně politicky zneužívané komunisty.

V letech 1940–45 pracoval v Ústředním svazu obchodu, kde se zabýval živnostensko-právní a sociálně politickou agendou, a zároveň pokračoval ve svých ekonomických studiích, speciálně se zabývaje problematikou národohospodářského plánování. V intencích odboje, napojeného na ilegální Ústřední radu odborů, se koncem války výrazně podílel na přípravě poválečného řízení československé ekonomiky. Na podzim 1945 se stal přednostou odboru Státního úřadu plánovacího a o dva roky později přednostou sekretariátu prezidenta tohoto úřadu, profesora Karla Maiwalda, s nímž spolupracoval již v předchozích válečných letech.

Paralelně působil jako národohospodářský expert své strany, Československé sociální demokracie, pro kterou v roce 1947 vypracoval návrh pětiletého hospodářského plánu, představující alternativu ke komunistické koncepci „pětiletky“, a jako lektor Dělnické akademie. V letech 1946–50 přednášel ekonomii na Vysoké škole politické a sociální v Praze, kde se roku 1947 habilitoval spisem Důchodové rozvrstvení (téhož roku vyšel tiskem; habilitace však nebyla po únoru 1948 potvrzena ministrem školství Zdeňkem Nejedlým), a v letech 1949–52 též na pražské Vysoké škole obchodní (dnešní VŠE). Ve své vědecké práci se tehdy zaměřoval především na makroekonomickou problematiku. Pracoval též ve Státní bance československé.

Po únoru 1948 odmítl jako člen ČSSD vstoupit do KSČ . Ve vědecké práci pokračoval v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace. V roce 1954 byl s jinými pracovníky ústavu zatčen a za údajnou velezradu odsouzen na 10 let, ale v květnu 1960 byl na základě amnestie propuštěn. Poté pracoval jako dělník a účetní.

V srpnu 1968 odešel do Velké Británie. Od 1969 přednášel integrovanou vědu (kombinace sociologie , ekonomie , historie , práva a politologie ) na univerzitě v Lancasteru , kde byl v roce 1976 jmenován profesorem . V exilu byl činný i politicky jako člen Československé sociální demokracie v exilu, od roku 1976 byl členem jejího představenstva a v období 1989–1995 jejím místopředsedou. Angažoval se také v exilové Společnosti pro vědy a umění (SVU), v 80. letech byl předsedou britské skupiny SVU. Vystupoval v českém vysílání BBC.

Od roku 1990 přednášel opět v Československu . O čtyři roky později se stal čestným ředitelem Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality Filozofického ústavu Akademie věd ČR a čestným předsedou Správní rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Po roce 1990 v Československu a později v České republice vycházely jeho publikace včetně stěžení knihy Postižitelné proudy dějin (2002). Jaroslav Krejčí napsal čtivé paměti Mezi demokracií a diktaturou, domov a exil, které vyšly již ve dvou vydáních.

V roce 1990 a 1993 byl zvolen členem Ústředního výkonného výboru obnovené sociální demokracie. 28. října 1998 mu byla udělena prezidentem republiky Václavem Havlem Medaile Za zásluhy I. stupně.



Statut nadace



All rights reserved Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích 2020