Bilance plodného života

Současná věda tíhne k úzké specializaci a příliš nepřeje širším duchovním rozletům. Přesto se stále setkáváme s vědeckými solitéry, kteří rozsahem a záběrem svých badatelských aktivit i syntetizujícím přístupem pokračují v tradici někdejších polyhistorů. V českém intelektuálním prostředí k nim nesporně patří profesor Jaroslav Krejčí, jenž výrazně zasáhl do několika vědních oborů, obohatil je o řadu cenných, namnoze průkopnických prací a zároveň kontinuálně reagoval na události a problémy doby. Svůj vědecký a kulturní přínos přitom do značné míry vyvzdoroval na nepřízni osudu: jeho dílo totiž vyrůstalo na pozadí pohnutého životního příběhu, obrážejícího peripetie českých dějin dvacátého století.

Jaroslav Krejčí se narodil uprostřed první světové války, 13. února 1916, v Polešovicích na Slovácku, kde byl jeho děd z otcovy strany řídícím učitelem. Po otci, právníku dr. Jaroslavu Krejčím (1892–1956), měl moravské kořeny, po matce Zdence, rozené Dudové (1897–1976), pocházel z mlynářsko-podnikatelské rodiny, usedlé ve středočeských Zákolanech. Dětství a rané mládí prožil v meziválečném Československu, z větší části v Praze, kde jeho otec pracoval jako vysoký úředník předsednictva vlády. Dospíval v kultivovaném, intelektuálně bohatém a společensky vytříbeném rodinném prostředí, v demokratických poměrech první republiky, charakterizovaných svobodnou konfrontací idejí, názorů i politických postojů. Přemýšlivý chlapec, projevující od dětství nezvyklý smysl pro zodpovědnost, intenzivně prožíval dobovou kulturní atmosféru i sociální a politické zápasy, jež spoluutvářely jeho ideový profil a osobnost.

Po maturitě na gymnáziu ve Slovenské ulici na pražských Královských Vinohradech vystudoval v letech 1935–39 práva na Karlově univerzitě v Praze; rigorózní zkoušku ovšem v důsledku uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 složil až v červenci 1945. Ve druhé polovině třicátých let se angažoval v řadách mládeže Československé sociálně demokratické strany dělnické, do níž vstoupil roku 1936. Již jako středoškolský student začal rozvíjet publicistickou činnost, po určitou dobu se podílel na redakci časopisu Mladá kultura a přispíval do různých periodik. Prožitek velké hospodářské krize třicátých let a jejích sociálních důsledků probudil u něho zájem o národohospodářskou problematiku, který pak nabyl výraznějších kontur v době jeho vysokoškolských studií.

V prosinci 1935 poznal na tanečním večírku o dva roky mladší studentku reformního reálného gymnázia Annu Černou a po několikaleté známosti se s ní 11. května 1940 oženil. Anna po maturitě absolvovala Státní pedagogickou akademii a v letech 1939–40 (do sňatku) a znovu od roku 1943 působila jako učitelka. V poválečných letech vystudovala psychologii na pražské filosofické fakultě, dosáhla doktorátu filosofie a poté se věnovala speciální pedagogice. Svému choti byla celoživotní oporou.

První významnou životní zkouškou prošel Jaroslav Krejčí v čase německé okupace a druhé světové války. Zatímco on sám se zapojil do domácího protinacistického odboje, nejprve udržoval kontakty s Národním hnutím pracující mládeže a posléze navázal spolupráci s ilegálními odborovými strukturami, řízenými Evženem Erbanem, jeho otec, jenž se ve třicátých letech stal přední autoritou v oboru ústavního práva a roku 1938 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně, patřil k čelným představitelům české autonomní správy protektorátu Čechy a Morava a v letech 1942–45 byl předsedou protektorátní vlády. V této ambivalentní osobní pozici procítil syn těžké postavení svého otce i české protektorátní reprezentace vůbec, jejich soustavné dilema mezi menším a větším zlem i odium, které na nich ulpělo. Z vlastní zkušenosti mohl doložit vzájemné prolínání rezistence a protektorátní legality: otcovým prostřednictvím získával pro odboj důvěrné informace a dokumenty, určené pouze nejvyšším činitelům okupační administrativy. Ačkoliv se kriticky stavěl ke konkrétním krokům protektorátní vlády i svého otce osobně, odmítal poválečnou kriminalizaci jejich činnosti v rámci retribuce, záměrně politicky zneužívané komunisty.

V letech 1940–45 pracoval v Ústředním svazu obchodu, kde se zabýval živnostensko-právní a sociálně politickou agendou, a zároveň pokračoval ve svých ekonomických studiích, speciálně se zabývaje problematikou národohospodářského plánování. V intencích odboje, napojeného na ilegální Ústřední radu odborů, se koncem války výrazně podílel na přípravě poválečného řízení československé ekonomiky. Na podzim 1945 se stal přednostou odboru Státního úřadu plánovacího a o dva roky později přednostou sekretariátu prezidenta tohoto úřadu, profesora Karla Maiwalda, s nímž spolupracoval již v předchozích válečných letech. Paralelně působil jako národohospodářský expert své strany, Československé sociální demokracie, pro kterou v roce 1947 vypracoval návrh pětiletého hospodářského plánu, představující alternativu ke komunistické koncepci „pětiletky“, a jako lektor Dělnické akademie. V letech 1946–50 přednášel ekonomii na Vysoké škole politické a sociální v Praze, kde se roku 1947 habilitoval spisem Důchodové rozvrstvení (téhož roku vyšel tiskem; habilitace však nebyla po únoru 1948 potvrzena ministrem školství Zdeňkem Nejedlým), a v letech 1949–52 též na pražské Vysoké škole obchodní. Ve své vědecké práci se tehdy zaměřoval především na makroekonomickou problematiku.


All rights reserved to Badatelský nadační fond 2008 / Designed by BARBARADESIGN / CODE: FILIP HORAK